Komunitní dům a Rezidence RoSa bude po Praze otevřen také v centru Liberce. První
návštěvníky a obyvatele přivítá už v létě 2022. Zatím na pozemku bývalých Montážních
závodů nevšední projekt finišuje.
Za cíl si klade propojovat generace a zapojovat seniory do běžného života ve městě.
Dosud průmyslová lokalita se tak díky RoSe stane nejen domovem pro desítky seniorů, ale
nabídne aktivity místního komunitního centra lidem z okolí.
Do svého nového domova se již těší také první obyvatelé, mezi které patří například paní
Vlasta, která na stejném místě, tehdy ještě v Montážních závodech Liberec pracovala
od roku 1962. „Mám postiženou dceru a hledala jsem bydlení, kde bych mohla být s ní
i ve vyšším věku tak, abychom se nemusely rozdělit. Prodám byt, takhle se mnou může
zůstat a bude o ní postaráno,“ upřesňuje. Na svoje bydlení pod Ještědem se těší také paní
Hana, která bydlí v první RoSe postavené v Praze již skoro tři roky. Do Liberce se stěhuje,
aby byla blíž svojí rodině. „Na přestěhování se velice těším, protože už vím, jak to v RoSe
´chodí´, a že stejný koncept bude zachovaný i v té liberecké,“ říká paní Hana, vášnivá
čtenářka i luštitelka křížovek a kvízů, která také ráda sleduje dokumenty o přírodě: „Našla
jsem v RoSe rozptýlení i přátele. Oblíbila jsem si pravidelné přednášky o historii, trénování
paměti a společná posezení při aktivitě Kavárnička. V loňském roce jsem se zúčastnila
Módní přehlídky pro seniory jako modelka a moc jsem si to užila!“

Zakladatelkou komunitních domů a center RoSa v Praze a v Liberci je Anna Ježková. Po zkušenostech z Francie, kde studovala, vytvořila ojedinělý projekt Rezidence a Centrum RoSa, který je kvalitním bydlením i zázemím pro seniory, ale zároveň nabízí program pro všechny generace obyvatel z okolí a klade důraz na kvalitní městskou architekturu. Cílem týmu RoSy je poskytnout pro seniory, kteří se nechtějí stěhovat mimo město spolehlivé služby pod jednou střechou.

Studovala jste ve Francii a u studií se starala o kvadruplegika. Jaké to bylo?
Studovala jsem na univerzitě Michele de Montaigne v Bordeaux, na katedře lingvistiky a lexikologie, a protože jsem měla trochu volného času, našla jsem si práci a starala jsem se o 41ti letého Jean Pierra, který měl ve 20 letech nehodu na motorce a od té doby byl upoután na vozík. Jako kvadruplegik, nemohl hýbat ani rukama ani nohama. Tato zkušenost mě ovlivnila na celý život. Naučila jsem se na věci dívat nově, raději litovat toho co udělám než toho, co neudělám. Motivací pro RoSu bylo vytvořit bezpečné a inspirující prostředí pro lidi všech generací i handicapů.