Novinky

15. 2. 2024

DUBEN 2022
zdroj: Deník Extra

RoSa nechce, aby její centra pro seniory vyrůstala na okrajích měst. Chce být v jejich centrech.

Komunitní bydlení pro seniory Rezidence RoSa nabízí ojedinělý koncept bydlení a péče pro seniory. Každý obyvatel má v domě svou bytovou jednotku, která mu poskytuje soukromí a zároveň kvalitní služby, které aktuálně potřebuje. To vše v centru města v blízkosti přátel a rodiny.

V domech navíc vznikají Centra RoSa, která nabízejí jeho obyvatelům i lidem z okolí služby a využití volného času. Nejen o tom jsme hovořili s Annou Ježkovou, zakladatelkou RoSy.

Jak se vůbec zrodila myšlenka na výstavbu domů RoSa?
V době mých studií ve Francii jsem měla brigádu, kdy jsem se starala o kvadruplegika. Tomu bylo 41 let a byl po nehodě na motorce. Měl tracheostomii a byl dvacet let na invalidním vozíku. Přitom byl schopen žít sám v rodinném domě, který byl za městem Bordeaux díky veškerým službám, které byly dostupné a které ke každodennímu životu potřeboval. Byly to služby jak zdravotní, tak sociální, které mohl kombinovat dle svých potřeb, a to nejen v místě svého bydliště, ale mohl si je objednat, kamkoliv cestoval. Mě to fascinovalo a ovlivnilo to částečně celý můj další život. Protože ve chvíli, kdy jsem se vrátila zpátky, měla jsem úplně převrácený pohled na věc. Najednou jsem řešila, jak a kam je u nás možné se dostat bez bariér. Koukala jsem na chodníky, které byly překážkou pro vozíčkáře. A vůbec všechny tyto drobnosti, které už jsem měla nacvičené z Francie. Potom jsem po povodních začala úzce spolupracovat s Červeným křížem. Zjišťovat, jak fungují v Česku sociální a zdravotní služby pro lidi, kteří chtějí žít doma, ale potřebují k tomu nějaký další servis.

Od zkušenosti s vozíčkářem jste tedy přešla k problematice seniorů?
Ano posunula jsem se k seniorům. Nicméně projekty, které realizujeme, fungují velmi dobře i pro handicapované. Dokonce právě v pražské RoSe bydlí mladý člověk – vozíčkář, protože není schopen bydlet sám a najít všechny služby, které by potřeboval. A v RoSe je našel. I tam se trochu odrazilo to, že nejsme jenom dům pro seniory, ale že fungujeme i pro handicapované. Ti u nás mohou být, protože mají v mnohém stejné potřeby jako senioři. Potřebují, aby jim někdo pomohl v některých situacích, ale jinak chtějí žít samy. Nepotřebujete mít kolem sebe 24 hodin asistenta nebo bydlet v institucionální péči.

Jak dlouhá tedy byla cesta k otevření prvního domu RoSa?
Ta cesta byla poměrně dlouhá. Ve Francii jsem žila okolo roku 2000 a první RoSu jsme otevřeli v roce 2014. Mezitím jsem spolupracovala s Červeným křížem, jak už jsem zmínila. Ale hlavně jsme hledali cesty, jak ty domy financovat, aby byly životaschopné, bez jakýchkoli příspěvků a dotací od státu a ministerstev.

Čím jsou vaše domy odlišné od jiných zařízení pro seniory?
Záleží na tom, co vnímáte jako jiné domy. Velice často jde o příspěvkové organizace. Myslím si, že od roku 2000 se služby v Česku výrazně posunuly a posouvají se stále. My se snažíme lišit především tím, že jsme v centrech měst. Naší koncepcí je nestavět domy někde na okrajích aglomerací. Chceme, aby domy byly integrovány v centech měst. To ovšem přináší komplikace v podobě konkurence bytových projektů, které mohou zaplatit více za pozemky i za výstavbu. Další, čím se možná odlišujeme, je, že se snažíme ke všem klientům přizpůsobovat individuálně a šít jim služby doslova na míru. Nabízíme jim služby á la carte – tedy vše co potřebují.

Proč se podle vás klientům v domech RoSa líbí?
To je dobrá otázka, ale spíše byste ji měl položit našim klientům. Samozřejmě my s nimi denně mluvíme, a tak vám mohu říci, co si myslím já. Senioři jsou skupina, která se velmi nerada stěhuje. Ti lidé jsou pevně zakotveni ve svém životě a nejraději by zůstali na místě, které je jim známé, a v prostředí, kde jsou zvyklí žít často celý život. K tomu, aby se k nám stěhovali, je vede nějaká událost, která vstoupí do jejich života zcela nečekaně a oni se cítí najednou možná i ohroženi. Může to být zdravotní problém, ztráta partnera nebo třeba konflikt v rodině. V takové situaci hledají prostředí, kde by mohli najít podporu. Ať to je podpora fyzická, ve všech potřebách, které člověk ve stáří má, nebo i v mládí, když je handicapovaný. Anebo potřebují podporu psychickou. Tu se snažíme vytvářet také, a to formou budování komunity, protože naše domy nejsou uzavřené samy do sebe, ale snažíme se je otevírat pro veřejnost, která žije v okolí. Tam vytváříme sociální kontakty, které pak fungují jako komunita. Budete váš projekt dále rozvíjet? Zatím je RoSa v Praze. Tam funguje od roku 2014. Nyní jsme zrealizovali další projekt v centru Liberce, který otevíráme v létě letošního roku a teď intenzivně finišujeme. Připravujeme další projekty a naším cílem je být ve všech regionálních městech.

Co je podle vás třeba dělat, aby u nás žili spokojení senioři? Myslím si, že nejdůležitější je ptát se jich, co by je vlastně udělalo spokojenými. Velmi nerada generalizuji, protože spokojenost je u každého individuální. Čím bychom se měli zabývat dnes – máme vysokou inflaci a senioři svými pevnými příjmy přicházejí o své úspory a klesá jim kupní síla, myslím, že s tím musí velmi bojovat. Otázkou je, co se bude dít s penzijní reformou a vůbec garantovanými příjmy seniorů. Dalším velmi aktuálním tématem jsou náklady na bydlení a energie. Když si představíme seniorský věk, který se dnes obecně ve světě určuje od 65 let, v daném životním období existuje mnoho kategorií a podkategorií. Nicméně problém stárnutí se týká nás všech a je to budoucnost, na kterou je třeba se připravit. Cokoliv uděláme pro lidi v této věkové kategorii, neděláme jen pro stávající seniory, ale i pro sebe. A proto je důležité zapojovat tuto věkovou skupinu do všech diskusí, které se vedou.